Trojúhelník nad Vysočinou Pilot: Jří Paleta

Trojúhelník nad Vysočinou

Když jsem jednou studoval stránky http://www.dalnice.com, našel jsem tam fotku zatopeného mostu u Borovska. Chtěl jsem ho vidět na vlastní oči a ze vzduchu, protože je to unikát. Předloni v srpnu jsem si naplánoval první pokus, ale ten v noci zhatila prasklá hadička od záchodu a šest kubíků vody v baráku. Lítal jsem celý den, ale jen s hadrem v ruce. Myšlenka na most vyplavala znova začátkem května, inspirována mimo jiné Mlčochovým letem z Doubravčic do Tišnova (142 km).

Jako den D vyšla sobota 8.5., která měla přinést po dlouhé době bezvětří. Pršet mělo začít až v deset a tak jsem si naplánoval let od šesti do osmi, abych to za sucha stihnul zpátky. Vstávání v pět ráno má svoje kouzlo, ale i bez snídaně se dá přežít. Trošku mě překvapila teplota, byly tak 3 stupně, ale aspoň mi pára od pusy pomohla určit směr větru, který ani nenadzvednul větrný pytel. Taky co čekat jiného v šest hodin ráno. Startuji na louce u Háku v Senožatech (okres PE), rozkoukávám se (kupodivu nezapomínám fotit místo startu jako posledně) a letím k dvojitému mostu na 75. km dálnice D1. Pak pokračuji nad okolními vesnicemi na sever až k přehradní nádrži Švihov (říká se jí podle řeky Želivka a vodu z ní pije půlka Prahy a jižní okolí), a za chvíli jsem u zatopeného most u Borovska. Vypadá jako zapomenutá letadlová loď – přistání by asi šlo, ale start směrem nad vodu a proti kopci by nebyl nic moc. Jestli si někdy koupím Agamu, tak snad bych o tom mohl zauvažovat. V lese kousek dál ve směru původní naplánované dálnice je ještě jeden malý most a pak už je to kousek ke hrázi Švihova. Sypaná hráz působí impozantním dojmem i ze vzduchu , hned vedle ní je úpravna vody.

Otáčim doleva k JZ a hledám na obzoru Blaník. Nedá se přehlídnout a tak je další navigace celkem jednoduchá. Vypouštím trimy a protože je klidné ovzduší, občas si šlápnu i do speedu. Mastím to rychlostí 40-50 km/h a krajina vesele ubíhá. Když se dostávám k zakázané oblasti u Vlašimi,objeví se myšlenka zalétnout na letiště Vlašim a provětrat kolegy. Naštěstí zdravý rozum tuhle myšlenku odhodí a to je dobře, protože kousek za Blaníkem mě popadne taková zimmnice, že se klepe snad i padák. Jasně, chybí jedna zimní vrstva prádla, kterou si přece v květnu nemusím brát, ne ? Prolétávám kolem východní hranice zakázaného protosu a koukám na male hříbky v lese – jsou to bunkry pro delaboraci střeliva a sklady. Žádného chlapa se svíčkou u vchodu do bunkrů nevidím, takže se nebojím letět trochu níž. Lesy kolem Blaníka jsou plné čerstvé zeleně, koukám na rozhlednu a otáčím (konečně domů). Skočí na mě zimnice a vybere si potvora zrovna úsek, kde musím letět 6 km rovně nad polem, kde nic není a kde ji nemohu zahnat nějakou činností třeba focením vesnice apod. Zkouším zpívat (bojové písně z doby základní vojenské služby), mávat rukama (trochu to zahřeje, ale rychlost nepřidá a spotřebu nesníží) a klepu se jak ratlík. Konečně dorážím na kopec, kde se protahuji zúžením mezi lesy a zimnice je zahnána krásným pohledem na ranní mlhu nad rybníky, pasoucí se koníky a lehounkým náznakem sluníčka.

Pomalu rozeznávám charakteristickou siluetu kopce Šamořín a už se vidím doma, v teple u snídaně.

A to byla ta chvíle, na kterou počasí čekalo – zničeho nic vlítnu do přeháňky. Drobné kapky, ale hustě. Něco jako konev nad hlavou. Stoupat nahoru nemá smysl, mraky jsou tak 100m nade mnou, tak jen koukám na kapky na čelním štítu helmy a začnu tlačit padák i očima. Pro zvýšení nálady hulákám “Když kapky deště buší…” a kupodivu zpěv zabírá – přeháňka končí a jsem zase o pár kilometrů dál.

V dálce u dvojitého mostu na 75. km D1 vidím pravidelné záblesky, po chvíli se z toho vyklube horkovzdušný balón, který pendluje nahoru a dolu ve snaze najít alespoň nějaký vítr. Jo, poletím k němu a pozdravíme se. Už vidím Senožaty a začínám točit na sever, ale nová přeháňka zhatí všechny plány. Je to hustý, za chvilku jsem úplně durch a tak beru kurz rovnou na přistání. Dělám okruh v 50 metrech kolem větrného pytle, točím proti větru a sedám kousek od auta. Přeháňka si mě vychutnává a když začínám balit padák, teče z něj voda jak z vodovodu. Přeháňka samozřejmě skončí, když naložím všechno do auta. Koukám, kde je balón - asi našel nějaký větřík, protože mizí na východ k Humpolci.Vyrážím domů na snídani. Děti se akorát vykulily z postele a mají z mokrého taťky správnou prču.

Navzdory předpovědi se počasí zlepší a v podvečer ještě lítáme na letišti ve Vlašimi. Aspoň mi doschnul záložák a další části výstroje. Zásoba endorfinů je povedená a vystačí určitě na týden. Pak to bude chtít další dávku.

Uletěná vzdálenost je podle GPS 72 km, což je můj zatím nejdelší let. Letět cíleně trasu je trochu nuda, člověk si nemůže moc zaletět stranou, ale chce to taky svoje. Podařilo se mi doletět zase o kus dál a o tom přece Kameň je, ne ?

Letu zdar, Jirka Paleta alias Jipák

Pilot: Jří Paleta

Padák: AXIS Pluto 28

Motor: Nirvana Rodeo 125

Datum letu: 8.5.2010

Čas startu: 06:00

Čas přistání: 07:50

Doba letu: 1:50

Start: louka V od obce Senožaty, okres PE

OB1: hráz vodní nádrže Švihov (Želivka)

OB2: vrchol Velký Blaník

Cíl: louka V od obce Senožaty