Po příletu nad rozhlednu mě spadnul kámen ze srdce, když jsem viděl „konečně“ nudné, mírně zvlněné pole.Rozhledna byla sice hezká, ale to pole bylo přeci jenom přitažlivější a tak jsem k němu zamířil a počkal na ostatní, což netrvalo nijak dlouho (asi se taky těšili na nějaký to políčko, kde by mohli v nouzi přistát). Pokračovali jsme tedy společně směrem na Nesovice. Všichni jsme se drželi pěkně pohromadě a při zemi. V jedné vesnici, asi v Brankovicích, jsem zažil nevídanou věc . Snad celá dědina nám mávala, což je na dnešní dobu krásný zážitek. V Nesovicích  už to byla nuda, jenom zámek a cesta na zpět do Koryčan s obrovskými stády spárkaté zvěře. Zbytek už byla rutina, nějaký ten nízký průlet, mávání na maminku s dítětem(cizí) a přistání. No bylo to super a Tondovi se tato akce vyvedla až na to večerní posezení, kdy byla už zima a tak jsem odjel s Luděm a Frantou  domů.

Petr Buchta